Historie karate
Odhlédneme-li od vrozených instinktivních ochranných reakcí, zjistíme, že účinné techniky člověk objevil často čirou náhodou, přemýšlením nebo pozorováním zvířat. V procesu v pokusem a omylem byly zdokonalovány a dále se rozvíjely až k bojovým systémům. Přesný vznik karate nelze určit, jeho původ se datuje daleko do minulosti, možná více než tisíc let. Podle legendy nalezneme první zmínku o karate v klášteře Shao-lin, kde indický zenový mnich Daruma (Buddhidharma), učil své žáky metodami rozvoje vytrvalosti a fyzické síly, nezbytných k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství.
Samotný vznik karate můžeme umístit na Okinawu, kde se bojové umění importované z číny smísilo s domácí bojovou technikou. (Souostroví Rjukju bylo od nepaměti zeměpisným a kulturním spojovací článkem mezi čínou a Japonském). Okolo roku 1500 bylo obyvatelům Okinawi (pod hrozbou trestu smrti) od jejich feudálních vládců poprvé zakázáno nosit při sobě nebo používat zbraň. Rolníci však přizpůsobili své pracovní náčiní k obranný účelům proti drancování a násilí. K obraně používali například cep (nunchaku), vidle (sai) nebo srp (kama). Tyto „zbraně kobudó“ měli obyvatelé Okinawy v případě potřeby rychle po ruce a mohli je nosit při sobě, aniž by vzbudili nedůvěru utlačovatelů.
Po Japonské invazi počátkem 17. století přibyl k zákazu zbraní zákaz výcviku všech bojových umění. Reakcí obyvatelstva bylo zakládání tajných bojových spolků, které bojovaly proti okupantům. Výsledkem bylo nové bojové umění beze zbraní, pojmenované Okinawa-te (te - ruka, základní zbraň tohoto bojového umění). Výcvik te byl na Okinawě legalizován až v roce 1903, kdy byl pro svůj vynikající vliv na fyzickou kondici a zdraví zařazen jako povinná součást tělesné výchovy na školách. Zlegalizováním dostalo také bojové umění nový název. Skládal se ze tří znaků: první znak se čte kara a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak se čte te a označuje ruku, třetí znak se čte džucu a znamená umění. Celý název tedy zněl karate-džucu, tedy čínské umění ruky. Trénink Okinawského karate-džucu spočíval především v otužováním úderových ploch ranami do nejrůznějších pomůcek. Protože cvičenci byly trénováni na tvrdé až smrtící údery a kopy, neexistoval souboj ve dvojici. Toto expandující bojový umění začalo mýt vliv i na systém výcviku v japonské armádě. Na japonského korunního prince Hirohito, který spatřil exhibici na Okinawě udělalo toto bojové umění takový dojem, že jeho zpráva podnítila studium tohoto umění v Japonsku.